SLOHY & STYLY I: Románský sloh
Během svých procházek jsem zjistil, že spousta klientů stále ještě nepozná jednotlivá slohová období, a tak jsem se rozhodl udělat malý seriál o tom, jak jednotlivé slohy a styly vypadají, co je pro ně typické a které budovy v nich jsou postavené.
Rozhodně si nekladu ambici napsat kapitoly do učebnice architektury. Mým cílem je to, že až přístě budete míjet nějakou budovu postavenou v románském stylu, tak ji bezpečně poznáte a nebudete si ji plést (v lepším případě) třeba s gotikou...
Tak jdeme na to!
Románský sloh, jehož název je odvozen od latinského slova romanus, které znamená římský, se velmi inspiroval stavebním slohem antického Říma a sdílel s ním i některé stavební prvky.
Jeho období se datuje do 9. - 13. století a na našem území je úplně 1. etapou vývoje architektury, ze které se dochovaly nějaké stavby. Jedná se zejména o stavby církevní - baziliky a rotundy, neboť v té době určovala společenské a kulturní dění především církev. Ale stavěly se samozřejmě i stavby světské - hrady, paláce, falce apod. Ty se ovšem během staletí přestavovaly na pohodlnější a novým trendům lépe vyhovující budovy, a tak vidět čistý románský styl u světské stavby je vlastně nemožné. (Významné prvky románského stylu je ale možné vidět například na Chebském hradě nebo na hradě Přimda.)
Zatímco se na našem území používalo jako stavební materiál pro svatyně a hradiště hojně dřevo, tak s románským stylem přichází stavby kamenné. A protože kusy kamene, které byly nepravidelné a různě velké, byly spojovány dohromady velkým množstvím malty, což vytvářelo důkladné, až několik metrů široké zdi, působily tyto budovy mohutným (někdy až těžkopádným) dojmem. Těžké zdivo je také jedním z důvodů, proč mají budovy postavené v tomto stylu poměrně úzké otvory pro dveře a okna. V případě, že bylo třeba většího okna, využila se takzvaná sdružená okna - tedy oddělená sloupky, které pomohly rozložit váhu masy nad oknem.
Mezi typické znaky románské architektury patří např. půlkruhový oblouk vchodů a oken, trámové stropy s valenou klenbou, již zmiňované sdružování oken vedle sebe, apsidy a výrazné zdobení portálů.
Interiéry kostelů byly většinou omítnuté s nástěnými malbami a doplněny sochařskou výzdobou. Malby a sochy uvnitř kostela přibližovaly věřícím, kteří neuměli číst, výjevy z bible nebo ze života svatých.
Původ názvu slova bazilika pochází z řečtiny, kde znamená královské sloupořadí a kde označovalo budovy, v nichž žili vládnoucí úředníci, v Římě pak baziliky sloužily jako tržistě a soudy a byly součástí fór. Protože raní křesťané nechtěli k bohoslužbám využívat pohanské typy chrámů, začali si stavět právě baziliky. Jednalo se o obdelníkové stavby, jejichž vnitřní prostor byl podélně členěn sloupořadním do 3 nebo více lodí. Hlavní loď byla vždy podstatně vyšší a širší, než boční lodě (jak to koneckonců můžeme vidět dodnes v mnoha kostelech). Na východní straně pak byla ukončena apsidou, neboli kruhovým výklenkem, ve kterém bylo kněžiště.
Rotunda, jak již její název napovídá, je stavba s kruhovým půdorysem a kuželovitou střechou, často ukončena lucernou. Zatímco ve starém Římě sloužily jako hrobky, tak křesťané je stavěli na místech, která připomínala významné události ze života světců, nebo jejich mučednickou smrt. Rotundy většinou mívaly jednu nebo více apsid (to už známe - kruhový výklenek).
Nejznámějšími stavbami tohoto období na našem území jsou asi rotunda sv. Jiří a sv. Vojtěcha na hoře Říp a rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě. V Praze jsou pak významnými představiteli nejstarší pražská rotunda Nalezení sv. Kříže, rotunda sv. Martina na Vyšehradě, rotunda sv. Longina v Praze na Novém Městě nebo bazilika sv. Jiří na Pražském hradě. (Pozor! Jeho průčelí je však barokní! A baroko nás teprve čeká!) Bazilika sv. Prokopa v Třebíči, která je krásnou ukázkou přechodu mezi slohem románským a gotikou, je dokonce na seznamu světového dědictví UNESCO.
Tak to je pro dnešek vše a příště se můžete těšit na gotiku!