BUDOVY: Martinický palác

Jedno z míst, na které jsem si v poslední době dělal přípravu a kterým jsem provázel, je Martinický palác. Ačkoliv obsahuje prvky barokní přestavby, patří mezi nejkrásnější renesanční stavby 2. poloviny 16. století na území Prahy. Palác bohužel není veřejnosti běžně přístupný, a tak možná uvítáte takový malý exkurz do některých částí jeho interiéru a historie.

Velikou zajímavostí paláce je bezpochyby skutečnost - jak se na konci 20. století zjistilo - že uspořádání jeho vnitřních prostor odpovídá hmotovému a prostorovému uspořádání Královského paláce na Pražském hradě. Ovšem v polovičním měřítku. Tím chtěl prý Jaroslav Bořita z Martinic demonstrovat svou někdejší moc a zároveň zázračné přežití pádu z okna 23. května 1618, během třetí pražské defenestrace. Ale to předbíháme...

Autor textu i fotografií: Kristian

Před Martinici

Původně na místě paláce stály 4 gotické domy. V jednom z nich bydlela paní Ovka, jež byla dvorní dámou Elišky Pomořanské, tedy čtvrté ženy Karla IV. Asi se vám při zmínce o jejím jméně správně vybaví Slávka Budínová v Noci na Karlštejně. Ano, je to tak! Mimochodem, paní Ovka se tu údajně občas zjevuje o půlnoci s ohnivým psem, který prý často vybíhá na nedaleký Nový Svět, kde se ztrácí. Nemohu však potvrdit, neboť jsem akci opouštěl lehce po 21. hodině...

Dalším významným obyvatelem jednoho z těchto gotických domů byl Beneš Krabice z Weitmile, někdy též Veitmile, autor díla Cronica ecclesiae Pragensis - Kronika pražského kostela, často též nazývané Kronikou Beneše Krabice z Veitmile, jež ve své 4. části pojednává o životě Karla IV. Krabice také od roku 1355 dohlížel na výstavbu Svatovítské katedrály a udělal spoustu záslužných věcí, mimo jiné nechal přenést do katedrály pozůstatky českých panovníků a biskupů.

Domy však padly společně s takřka celými Hradčanami za oběť velkému Požáru Malé Strany a Hradčan roku 1541. Pozemek poté kupuje pan Ondřej Teyfl z Kinsdorfu a Zeilberku a začíná zde budovat renesanční palác. (Zlí jazykové tvrdí, že z nakradených peněz.) Jako vojenský velitel je však povolán do Uher a nedokončenou rezidenci prodává Jiřímu Bořitovi z Martinic.

Během Martiniců

V roce 1583 koupil palác zemský sudí, později Nejvyšší kancléř Českého království, Jiří Bořita z Martinic a začal s razantní přestavbou. V roce 1598 umírá bez potomků, a tak palác dědí jeho nejbližší příbuzný - synovec Jaroslav Bořita z Martinic. (Mimochodem, Bořita prý původně bylo jménem osobním, pak se ale stalo jménem rodovým.)

Ten palác opět přestavuje. A sice ve dvou vlnách. První probíhá do roku 1618. Ano, Jaroslav v tomto roce, společně s dalším královským místodržícím Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka a písařem Fabriciem, během již zmíněné defenestrace vypadl z okna. Byl pak nucen opustit území království Českého, a tak prchl do Mnichova. Vrátil se v roce 1621 a opět přestavoval. Nechal přistavět další patro, severní křídlo s velkým sálem (tam se na fotografiích podíváme) a do hlavního průčelí paláce (čti nad hlavní vchod) nechal vsadit desku z červeného mramoru, na níž byl vyobrazen heraldický znak Martiniců - hvězda mezi leknínovými stvoly s kořeny. Jaroslavova vdova pak (jak jste jistě pochopili, po jeho smrti) v roce 1649 nechala místnosti doplnit malovanými trámovými stropy.

Součástí Velkého sálu je i krásná raně barokní kaple s pozoruhodnou výmalbou. (Jó, tu si taky ukážeme.) V roce 1789 rod vymírá po meči a Martinický palác je prodán.

Po Martinicích

Zchátralou stavbu v roce 1799 kupuje jistá Josefa Weitenweberová, která se zde rozhodne vybudovat byty - celkem 26! Velký sál dokonce přepažuje jak vertikálně, tak horizontálně (udělá z něho dvě patra). A jestli se vám to zdá šílené, tak to není nic proti další majitelce, která nechala v paláci zbudovat bytů celkem 70!

Ve 40. letech 19. století tu pak jistý Jan Heger buduje i pekařskou pec a zámečnickou dílnu. (Tak si jistě dovedete představit, jak dostává budova opět na frak.) Mimochodem, bydlelo se tu až do roku 1967.

A konečně současnost!

No, teda současnost... Ono už je to taky přes 50 let! V 70. letech minulého století dochází ke generální rekonstrukci paláce, podle plánu architekta Zdeňka Hölzela, díky níž se jeho vzhled blíží opět podobě jeho největší slávy. Od roku 1974 zde pak až do restituce v roce 1994 sídlí Útvar hlavního architekta hlavního města Prahy.

Roku 2016 koupila palác česká investiční skupina R2G Foundation, která se snaží jeho prostory zrestaurovat, co nejblíže jejich původní podobě. Prostory paláce je možné si nyní pronajmout pro pořádání různých konferencí, svatebních obřadů i jiných společenských akcí. S oblibou je také využívají filmaři. Kromě již zmíněných Borgiů se tu natáčely i interiéry pohádky Princezna a písař (2014), televizní film České televize Defenestrace (2018), Il Boemo (2020) - film o zapomenutém českém géniovi Josefu Myslivečkovi nebo třeba americký TV seriál Hunters (2021) s hvězdným Al Pacinem.

Tak to by bylo na úvod... Teď si ještě ukážeme pár zajímavostí v paláci a pak končím s výkladem.

Velký sál s kaplí

V severním křídle v 1. patře se nachází Velký sál z 1. poloviny 17. století. Ten má výšku 5 metrů, takže je vlastně vcelku ekonomicky pochopitelné, že ho paní Weitenweberová nechala i přepatrovat. (Ne, žertuju. Je to nepochopitelné. Ale víte, až na kterém místě jsou peníze...)

V prostoru se nacházel jediný původní funkční krb a kasetový strop - ten se bohužel nedochoval, ale víme, že měl 43 kaset. Výzdoba, která působí jako renesanční fresky není bohužel pravá - jedná se o výmalbu pro produkci seriálu Borgiové, který se v Martinickém paláci natáčel v letech 2011-2013. 

Původní je pouze značně poškozená výmalba na stěně východní, kde se nachází kaple. Na této stěně můžeme najít postavy Adama a Evy - údajně inspirované dílem Dürera. Za pozornost také stojí malba bájného jednorožce v jihovýchodním rohu sálu.

V kapli se můžete na východní stěně podívat průhledy až kamsi do renesanční Itálie - opět kulisy pro Borgiovi. Nás ale bude zajímat původní výmalba. Nad vstupem do kaple můžete vidět motiv sv. Jiří bojujícího s drakem. Nevím, jestli si vzpomínáte, ale výše jsem psal, že první (psal jsme jen o dvou) Martinic se jmenoval Jiří, a tak se sv. Jiří považuje za patrona rodu Martiniců a paláce.

Na stropě kaple se nachází malba rozdělená na 4 části. Poslední pomazání, Nejsvětější trojici s Nanebevzetím panny Marie, a dvě, jež se věnují poslednímu soudu. Mimochodem motiv Posledního soudu je vyobrazen i na mozaice nad vstupem Zlaté brány - jižního vchodu Svatovítské katedrály, toho u Svatováclavské kaple. (Zase, asi nevědomý, odkaz k Pražskému hradu.) Vidíme zde, jak ďábel vítá hříšné duše do pekla a Ježíše vítajícího ty ctnostné duše, jejichž nahota symbolizuje jejich čistotu, do Království nebeského. Za zmínku také stojí určitě fakt, že kaple jeden čas sloužila i jako spižírna!

Bývalá konírna

Pod velkým sálem se nachází konírna, která svou výmalbou působí velmi pompézně. Jedná se však opět o kulisu pro seriál Borgiové. Tedy až na východní stěnu. Na té můžeme vidět znak rodu Martiniců. Původně se jednalo jen o leknínové stvoly s kořeny, ale sňatkem s Marií Eusebií Šternberkovou vyženil Jaroslav i hvězdu. (Chápete ŠTERNberková!) Mimochodem, freska byla objevena teprve nedávno - v červnu 2017.

Stropy

V interiéru paláce ještě rozhodně stojí za zmínku krásné trámové stropy, většinou malované. Datují se do poloviny 17. století a údajně zabírají celkovou plochu 1 400 m². Pravděpodobně se vám na mysl klade otázka, jak mohly, tak dlouho vydržet se všemi těmi požáry okolo. Jednoduše. Josef II., pro kterého mám vcelku slabost, nechal vydat nařízení, že tyto stropy musí být podbity rákosem a omítnuty. Mimochodem, nezřídka se stávalo, a to i v posledních letech, že někdo během rekonstrukce náhle zjistil, že má nad stropem ještě jeden - většinou mnohem krásnější.

Nádvoří a rekonstrukce

Nádvoří mělo do rekonstrukce v 70. letech minulého století snad mlatové podloží, které ne vždy (spíše skoro nikdy) vypadalo utěšeně, prášilo a dost se na něm pracovalo. A tak Jaroslav nechal pro sebe a manželku vybudovat na východní straně paláce malý dlážděný dvorek pod okny jejich ložnic. Ano, ložnic! Měli totiž ložnice oddělené! Jak pokrokové! A v případě, že měli potřebu se vidět, prošli chodbou (poměrně dlouhou, tak potřeba již musela být naléhavá) do ložnice toho druhého. V tomto dvorku se nacházejí i plastiky, které je možné vidět údajně i ve Svatovítské katedrále.

Na hlavním nádvoří je pak ještě možné vidět kašnu, jejímž autorem je sochař a restaurátor Josef Vitvar a jež je z roku 1971.

Celý areál prošel v posledních letech významnou rekonstrukcí, kdy byla instalována nová okna - včetně skel, nová střecha a také například nová fasáda s benátským štukem. Asi se stejně jako já ptáte, co že to je. Tak je to vápenná omítka, která má v sobě příměs mramoru, a tak prý vypadá lépe a lépe vzdoruje povětrnostním podmínkám a vodě.

Pod konírnou se v současnosti buduje i sala terrena a tak v budoucnu nad sebou budou vlastně sály 3.

Sgrafita

Na závěr našeho povídání si nechávám asi to nejtypičtější, nejen pro Martinický palác, ale především pro renesanční architekturu jako takovou - sgrafita! Ta většinou známe ve formě takzvaných psaníček. Ta jsou mimochodem k vidění na protějším Schwarzenberském paláci. Zde však máme k vidění sgrafita figurální, a to celkem na 800 m² plochy. Sgrafita se nacházejí jak na vnější, tak i na vnitřní fasádě paláce. Na hlavním průčelí paláce můžeme vidět motivy ze života Josefa Egyptského. Na východní straně nádvoří pak výjevy ze života Samsona a činy Herkulovy a nad balkónem na jižní straně pravděpodobně výjevy ze života Josua (to je ten, co dobyl Jericho). Sgrafita jsou datována do závěru 16. století a jejich předlohu ani autora neznáme.

Jestli jste to dočetli až sem tak vám moc děkuju! A jestli si z toho i něco zapamatujete, tak budu moc rád. A těším se někdy na viděnou na nějaké naší procházce, případně na akci v Martinickém paláci!